THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Bytčianski UNICORN sú (zatiaľ) kapelou neznámou aj na slovenské pomery. Snáď len angažmá basáka Jeffa v smiešne pompéznych SUNGATE stojí za reč – aj keď vďaka tomu, ako ďaleko je „jednorožec“ od „slnečnej brány“, vlastne ani nie.
Po prvých pár vypočutiach sa UNICORN hodí do škatuľky s nápisom „crossover“, aj keď v inom zmysle, než v akom tento pojem definovali americké bandy z polovice deväťdesiatych rokov na čele s RED HOT CHILI PEPPERS. Viacej posluchov prevážilo misky viac na stranu tradičného hardrocku a jeho súčasných derivátov, hlavne vďaka skutočne výraznému vokálu speváka Milana, ktorý má potenciál nájsť si dosť priaznivcov, ale i nemálo odporcov. Farba jeho hlasu spolu s výhradne slovenskými textami pripomína Ľudovíta Noska, ktorý naspieval „Continuo“, polozabudnutú dosku COLLEGIA MUSICA.
Hudobný doprovod je o poznanie modernejší, s evidentnou (a úspešnou) snahou o výrazovú pestrosť. Skladby sa od seba dostatočne líšia, čo je mimoriadne cenná devíza. Hutná a invenčná rytmika dominuje (bicie sú jedným z najvýraznejších plusov nahrávky); bohužiaľ sčasti vďaka faktu, že zvuk gitár je príliš nevýrazný, málo „hustý“. Daň za do-it-yourself podmienky však treba zaplatiť, v celkovom kontexte nejde o žiaden „průser“. Príjemné je sledovať fúziu rozličných štýlov, od klasického rocku po „jazzy“, prog- či artrockové nálady až po (nu?)metal. UNICORN majú jasne badateľné ambície, na ktorých naplnenie si nevybrali najjednoduchšiu cestu. Texty sú neuchopiteľné, abstraktné, často len zvukomalebné, sympaticky pôsobí snaha neskrývať sa za univerzálnu a ničnehovoriacu angličtinu (aj keď vďaka použitiu materčiny úlety a slabšie miesta ťahajú za uši viac).
UNICORN majú talentu dosť, prvá polovica dema je vyrovnanou kolekciou skladieb s nezriedka hitovými ambíciami. Tempo však ku koncu mierne opadáva – bez dvoch-troch skladieb by bolo CD ešte lepšie. Napriek všetkému ide v rámci slovenskej hudobnej scény o povšimnutiahodné dielo, pomerne originálne a zvládnuté. Treba snáď len kúsok šťastia a trpezlivosti; euforická doba zázrakov, ktoré prerazili s prvým demáčom, už zrejme pominula.
P.S.: Na stránke UNICORN máte možnosť stiahnuť si ukážky zo všetkých piesní z tohto CD.
Sľubný debut ambicióznej kapely. Moderne znejúci hardrock neváhajúci čerpať zo širokého spektra štýlov.
7 / 10
Milan
- spev, gitara
Slash
- gitara, vokály
Kamil
- gitara
jE2f
- basgitara, vokály
Malý
- bicie
1. Hádes
2. Prízraky
3. Klaun
4. Tak čo milí páni
5. Sme iba my
6. si OUT!
7. Šialený chechot
8. Zberači zdochlín
9. Viem aj to sa stáva
Unicorn (demo) (2005)
Vydáno: 2005
Vydavatel: self-release
Stopáž: 44:56
Kontakt: Braňo Šušolík, Thurzova 14, 014 01 Bytča, SR, +421903526977
Kapela zo severozápadného Slovenska ma prekvapila kvalitnou hudobnou produkciou. Dá sa povedať, že na debut až špičkovou. No ak sa pozrieme na to, že členovia tohto zoskupenia nie sú v hudobnej branži žiadni nováčikovia, tak to až tak neprekvapuje. Ak by som chcel škatuľkovať tvorbu UNICORN, tak by sa dalo povedať, že ide o troškou progresu švihnutý rock, až metal. Progresivita a aj metal je držaná kapelou v úzadí a na uzde tak, aby nebola rušivá. Spev je melodický a v slovenčine, a práve tu je, aspoň pre mňa, kameň úrazu. Akosi mi nepasuje slovenčina k tejto nahrávke. Ale to bude skôr môj problém, ako chyba kapely, pretože aj spev je kvalitný. Po zvukovej stránke mi neostáva nič iné, ako súhlasiť s Thornom. Nahrávke by sa hodil hutnejší zvuk gitár a lepšia produkcia. Ale nebudem tu takto zbytočne vyrývať. Celkovo ide o veľmi dobrú vec s obrovským potenciálom. Chlapi vedia hrať a spievať, majú dobré nápady a neboja sa púšťať do nevyjazdených koľají. Držím palce...
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.